Minulý rok mi asi jen o týden utekly, a mohla jsem volit letos už podruhé... ale štěstěna mi nepřála a neměla jsme tu drahocenou možnost.
Tak jak to probíhalo:
1.) Když přišly obálky s volebními lístky do schránky a mamka je vybrala, rozčilovala se, čí volební lístky jí zas pošťačka hodila omylem do schránky... po chvilce jí došlo, že ta třetí obálka je pro její milovanou - už dospělou dcerušku - tudíž mě. Takže jsme o svou modrou obálčičku přišla málem už v zárodku!:)
2.) Nestihla jsem programy politických stran v TV, ale o nic jsem nepřišla - zahlédla jsme pouze nějakého divného dědu na splavu, pár týpků v hospodě a ujetýho kreslenýho Moraváka... no výběr, co?;)
3.) Když jsem otevřela svou obálčičku a vyhrnula se na mě hromádka papírů, trošku jsme se zděsila. Snažila jsme se prolouskat prvním papírem - a pochopit, jak mám správně volit, ale pro každého normálního občana je to popsáno naprosto nenormálně, a tak mi to musela vysvětlit normálně moje normální maminka. Dík.
4.) Dnes jsme si v obýváku vzali každý obálku, vybrali jeden cár papíru a zbytek roztrhali. Následovalo mé zděšení! Mamka si omylem vzala mou obálku místo své - a roztrhala MÉ, HISTORICKY PRVNÍ VOLEBNÍ LÍSTKY! Jako útěchu mi dala k roztrhání naoplátku své, ale neměla jsme z toho takovou potěchu.=/
5.) Jdeme volit, v pátek odpoledne... rodiče se mi smějí, že s pavíma pérama na uších vypadám jak indián a že apačskou stranu volit nelze. Možná jen stranu dobrovolných hasičů - jak říká náš pan dějepisář.
6.) Táta před budovou vyhrožoval, že mě vyfotí... hádala jsme se, ale dělali jsme si z toho jen srandu, až do volební místnosti...
7.) Ve volební místnosti jsem prokázala svou totožnost občanským průkazem, a příslušná paní si mě zakroužkovala v seznamu naší ulice (na seznamu jsem byla jako první, jen nevím proč?!) a dostala jsem novou - béžovou obálku - dle vzhledu soudím původem recyklovaného papíru.
8.) Vyndali jsme si připravené volební strany, rodiče je dali do nově získaných béžových obálek a hodili do urny. Donutili mě udělat to samé, ale jak jsem byla nervózní, zalepila jsem modrou - špatnou obálku, následně na pokyn mých pobavených rodičů ji rozlepila, olízla recyklovanou obálku a zalepila. Ani mě nevzali za plentu.. PFFfff.....!
9.) Táta si srandu nedělal a opravdu mě začal při házení lístku do urny fotit, před celou volební komisí, no ostuda, boožžeee...
10.) Lepidlo na jazyku z oné béžové obálky jsem cítila ještě půl hodiny poté.Toť mé první volby v 10ti bodech... a pak se divme, že národ k těm volbám nerad chodí, či nechodí raději vůbec...:o)
Kategorie: Výtvarná soutěž
Při průletu Posla dobra svou nekonečnou poutí z něj upadávají, odlétají, postupně se uvolňují nenápadné či větší dobré skutky. Ty jsou na obraze vyzobrazeny pomocí malých, barevných úlomků z velké komety. Ale letí si dobré skutky tím správných směrem? Nezabloudí k někomu, kdo si je nezaslouží? Přemýšlí nad tím vším? Mohou ovlivnit svůj osud? Rozdělí se dobré skutky mezi všechny, kteří si je zaslouží... nebo zkrátka někomu přeje štěstěna více?
Tzv. ,,díry" v obraze mají představovat světlá místa v našem životě, do kterých zasáhla či zasáhne štěstěna a jsme obecně spokojeni(oranžový otvor - oranžová je obecně barva štěstí, vzbuzuje v člověku dobrou náladu, jako Slunce ho nabíjí energií). Nebo mají naopak upozornit na oblasti života, do kterých naděje, nebo alespoň i nepatrná pomocná ruka stále nepřichází(zelený otvor-říká se, že zelená barva napomáhá trávení, a myslím, že ztrávit tuto pesimistickou myšlenku není nikterak jednoduché). Chtěla jsem také naznačit, že do hloubi ,,děr" nikdy nevidíme. Můžeme sledovat pouze to, co se odehrává na povrchu. Mohou tedy i na první pohled barevné ,,díry" fungovat jako vesmírné červí díry? Chceme někomu pomoci, ale vykonané dobré skutky se ztrácí někde v nedohlednu... a odezva, poděkování... na povrch nevyplouvají, i kdyby třeba chtěli, není cesty zpět.
Myslím si, že přirozený směr pohybu dobra je vždy za zlem. Ikdyž tomu může být i jinak. Můj posel dobra směřuje do pravého horního rohu, kde je okolí mnohem temnější než jinde na obraze. Přesto toto místo není černé, ale pouze v tmavých odstínech duhy. Čím více budou pronikat malinké a později dobrosrdečné skutky dobra do míst jejich potřeby, tím bude svět okolo veselejší. Pohyb je doprovázen barevnou duhovou sprškou kapek nadějí, které po sobě posel zanechává.
Kdyby nebylo na světě zlo, neuvědomovali bychom si ani dobro... a naopak. Tyto protikladné jevy se neodlučitelně doplňují. Pouta zla, které sestupují z pravého horního rohu obrazu do míst, kde už posel zasáhl, na tento neodmyslitelný fakt mají upozornit. Lze je chápat i jako bumerang - přesto, že je teď někde dobro, zlo se tam po určitém čase zase vrátí...
Z Ústí jsme vyjeli v neděli odpoledne. Protože jsem se jen pár hodin před odjezedem vrátila z jarní části Netopýra (VLK a ČLK), byla jsem dosti unavená, nevyspalá, atd. Proto mi cesta utekla co by dup - a dub ve Francii, nebo spíše macchie, víno a víno...(nic jiného tam snad ani nerostlo...:-) ). Naše první, hnedka ranní zastávka byla v městě Orange - kde jsme viděli jako správní Češi jen z poza plotu antický amfitheater.
Další zastávka byl akvadukt stavěný fenomenálními antickými staviteli a architekty světoznámý Pont du Garde.
Poslední zastávkou tohoto náročného dne byl Avignon - krásné středověké městečko a papežským palácem. Bylo tam také mnoho krásných stánků a krámečků, ale protože já hlupák šetřila s tím, že přeci nebudu utrácet hnedka první den, skoro nic jsem si ve Francii nekoupila.
Posledním úkolem dnu příjezdu do Provence bylo ubytovaní ve Formuly1 (zní to pěkně, ale zas až tak príma to nebylo...) a procházka do marketu, na které jsme cestou zpět všichni naprosto zmokly. Celý. Ještě že já skautka měla pohory a nepromokavou bundu - nemusela jsem být navlečená do černých odpatkových pytlů a se sáčky na francouzské pečivo obalenými okolo nohou.:-D
21.4. jsme zahájili den výbornou místní snídaní a jeli do Arles (Goghovo města).
Dále jsme navštívili Les Baux-de-Provence - krásné středověké skalní město, kde jsme viděli hořet les a zastavovali místní policii a zachránili tak jistě celou Provence před hrůzostrašným požárem, který by pohltil všechnu levanduli, která bohužel ještě nekvetla.=(
Krátký byl také rozchod v Aix en Provence (města malířů a fontán), kde byl rozchod tak krátký, že než jsem se vzpamatovala a něco si koupila, byl zase odjezd. Chjooo...
A opět ubytování v další Formuli - stručně charakterizuji - malé, stísněné, záchody toi toi v baráku, sprchy na podobný způsob, ohavná deka na přikrytí a neptejte se co na prostěradle.:-D Ještě že jsem měla své spací vybavení...
Ve středu jsme měli krátkou prohlídku nijak nezajímavého St. Tropez (ani o četníka jsme nezavadili), také jsme měli shlédnout prohlídku po jedné místní vinici, ale jelikož byla zavřená (čirou náhodou?) tak jsme jen ochutnali o kousek dále místní vína a nakoupili tekuté růžové suvenýrky domů.
Absolvovali jsme rádoby celodenní výlet po Verdonském kaňonu (stylem "Máte 10 min na fotku" - všichni vyskákali z busu, fotili jako splašení, pak jsme zase naskákali do autobusu, a za následujících 15 minut to samé...). Viděli jsme ústí řeky Verdon do jezera Sv. Kříže (také z autobusu, a pak i živě).
A úplně nejkrásnějším zážitkem z celé Provence byla kouzelná hrnčířská vesnička Moustiers-St-Marie, kde jsem si koupila pár maličkostí.:) Nad vesničkou jsou dvě skály a mezi nimi je natáhnutý provaz, na kterém je uprostřed zavěšená zlatá hvězda. Prý to tam už před mnoha lety zavěsil jako symbol nějaký statečný šikula.
Poslední den ve Francii jsme strávili v Monaku. Moje závěry ve stručnosti:
- fascinující, kolik bytů se dá vecpat na tak malou plochu
- mají tam krásné moře a hrozné verdo
- Kvůli oceánografickému museu jsou na půlce mých fotek z Francie jen samé ryby:) 
Cesta domů byla podél Azurového pobřeží do Itálie a pak směr UL.
