čtvrtek 15. ledna 2009

Kontrolní slohovka

Tak jsme dneska psali sloh. Bylo to zvláštní, vůbec jsem neměla tvořivou náladu a témata byla taková prapodivná. Téma Kdyby všechny mé školní znalosti zapadly za postel ke špinavým kapesníkům, vůbec nic by se nestalo? bylo sice velmi přitažlivé, ale jelikož nepoužívám hadrové kapesníky a pod postelí mám šatnu, nevím co bych o tom psala.:) Zvolila jsem tedy i se svou spolužačkou téma následující. Když jsme si připravené slohy přečetly, docela jsme se zasmály. Myšlenku máme téměř totožnou, jen já pláču na rameni a ona se jako loďka potápí do hlubin.

Pozn.: Jinak jsme ale momentálně naprosto šťastné, lásku neodsuzujeme a doufáme, že už se nezklameme...
A osoba Dalibora je zde myšlena jako ta kladná, které pláčeme na rameni, když je nejhůře. Vlastně to je takové poděkování.;o)

1. pololetní slohová práce z českého jazyka
Téma: nevěř, nemiluj, nedoufej - nezklameš se!

Díky Dalibore

Nevěř, nemiluj, nedoufej – nezklameš se! Jak krásně a jednoduše to zní! Avšak co by to bylo za život?

Nevěřit nikomu, sobě. Nemít v žádném příteli pocit jistoty, bezpečí. Být na všechno sám. Nemít s kým sdílet své radosti a strasti, být bez spřízněné duše, které můžete důvěřovat. Všechny své trable ukládat sám v sobě, protože světu, přátelům ani blízkým nevěříme. To zkrátka nelze, každý má čas od času potřebu se někomu vyplakat na rameni. Mě se nejlépe pláče na rameni přítele, kterému opravdu věřím, vím, že tu bude vždy pro mě, že mě nezradí. Takových přátel nemá člověk v životě mnoho, proto bychom si jich měli moc vážit.

Mnohdy se stává, že své věrné přátele, ač nechtěně, odsouváme do pozadí. Děje se to tehdy, když do našeho života vstoupí nová osoba. Náhle bezmezně milujeme a doufáme. Doufáme, aby naše láska vydržela věčně, byli jsme už navždy šťastní. Přejeme si, aby naše pocity byly opětovány. Chceme se líbit našemu vyvolenému, jeho rodině i přátelům. Doufáme, že nás pocit bezpečí, radosti, uspokojení i naděje naplnění našeho snu už nikdy neopustí.
Když se nad tím zamyslím, nejsem si jistá, zda jsem ve svém minulém vztahu více milovala nebo doufala. Zřejmě spíše doufala. Neviděla jsem, že má náklonnost se mi zpět nevrací, nepochopila jsem, že druhého k něčemu nutím. Nechtěla jsem to spatřit. Kdy by se chtěl vzdát slastného pocitu, že triumfálně vyhrál nad svým osudem? Ano, jen blázen snad! Proto jsem doufala, věřila, milovala… Nemohla jsem poté uvěřit přetvářce z druhé strany, konání čehosi nechtěného. Prý to byl omyl.

Dostáváme se do fáze setkání se se zklamáním. Nesnáším ho! Je tvrdé, nečekané a bolí. Duše se se zklamáním vyrovnává hůře než tělo s chřipkou, odřeným kolenem nebo zlomenou rukou. Trvá déle, než vše přebolí.

A vracíme se na začátek. Vyhledáváme přátele, které jsme po dobu svého zamilování zanedbávali a pláčeme jim na rameni. Hladí nás po vlasech a říkají: „Neplakej, to bude dobré, určitě. Ne hned, ale dej tomu čas. Jsme tu pro tebe, o nás se můžeš opřít.“