Když se vás kdokoli zeptá, proč bys nehladil ježka, určitě každého z nás jako první napadne, že nás ježek popíchá. Přestože je tento savec malé a možná i roztomilé zvířátko, má u nás alespoň malinký, ve skrytu duše ukrytý respekt.
Kdybychom se odhodlali ježka pohladit, k velkému zděšení bychom zjistili, že ježkovy bodliny vůbec nepíchají, mohly by se nám zhroutit veškeré naše životní jistoty. Nemuseli bychom si býti už ničím v životě jistí. Začali bychom uvažovat, co všechno nemusí být pravda. Třeba, že kukačka v hodinách není umělá, ale živá, nebo že želva může vylézt ze svého krunýře, či by se objasnila záhada, zda bylo dříve vajíčko nebo slepice.
Třetím důvodem je fakt, že je ježek velmi kontroverzní a záhadná bytost. Ve všech dětských knížkách a povídkách je vyobrazován s ovocnými plody zapíchnutými na svém hřbetě, ale doopravdy ho nikdo s hruškou, či alespoň jablkem na zádech nikdy nespatřil, ba ani možná nespatří. A maminka mi vždy říkala, že zvláštní a záhadné věci a zvířátka hladit nemám, ani na ně sahat, ani jenom špičkou prstíčku!
Když jsme u těch povídek a pohádek, všimli jste si někdy, že ježek nikde nevystupuje? Přitom jsou zvířátka v dětské fantazii tak oblíbená. Vzpomínám si jen na pár dílů Krtečka, kde ježek hraje pouze malou, vedlejší roli. Co my víme? Může to být jen nedostatečnými hereckými schopnostmi a absencí talentu, nebo se ježek dávno v minulosti provinil hříšným činem a takto je trestán již po mnoho staletí. Proto bych na něj raději nesahala.
Mohla by také hrozit verze, že ježečka pohladíme, pošeptáme mu při tom pár něžných slůvek a on si na to zvykne. Řekněme si popravdě, nosit ježka neustále po kapsách a kabelkách, bez přestání ho hladit… To nemusí být po pár dnech nic příjemného, že?
Jestliže si na nás už ježek zvykl a nevyžaduje péči ve formě hlazení a lechtání na bříšku, je tu další problém. Současná společnost není přizpůsobená k chovu ježků jako domácích mazlíčků. Ve zverimexech nenajdeme oddělení s ježčími pokrmy, podestýlkami, správným potřebným vybavením pro ježky, tak, jako se tohle vše vyrábí pro morčata, křečky, králíky i potkany. Knížky o správném chovu ježků se také neprodávají, ani na internetu se mnoho důležitých informací nedozvíme, a to už je co říci.
Stává se, že si nějaký ježek v podzimním období usmyslí, že bude zima, nechce být sám, dělat si zásoby na chladné, nepříznivé časy a je příliš aktivní na to, aby ulehl do přírodou povinného zimního spánku. Nenápadně vyhledá své útočiště u hodných lidí a nechává se jimi ubytovat, operovávat, hladit a vykrmovat. Jak jsem ale už řekla, obchody pro zvířata nejsou na tyto případy připraveny. Dochází tak k hrůznému ježkovu sobeckému jednání, ujídá totiž Whiskas kočkám, či Pedigree psům majitelů, u kterých přezimovává. Nechcete-li narušit vřelé rodinné vztahy, ježka nehlaďte a domů si nestěhujte!
Osmý důvod proč nehladit ježka je z čistě hygienického hlediska. Může být zablešený, zavšivený, začervený, v bodlinkách se mu mohou zdržovat všelijací známí a neznámí měchožilové a potvůrky způsobující svědění, vyrážku. „To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou!“ A Bůh ví, jak je to s ježčími…
Předposlední důvod je jen ze zbabělosti a kvůli naší bezpečnosti. Co kdyby byl ježek zakuklený, převlečený dikobraz?!
Ať na ježčí populaci nejsem tak zlá, poslední důvod udám kladný, tudíž proč ježka pohladit. Lidé by měli zkoušet nové aktivity, učit se novým činnostem, poznávat neobjevené věci. Neměli by zamrznout ve stereotypu, ale jít dál. K tomu nám pomáhá i porušování starých zásad a nepodlehnutí předsudkům.
Na závěr snad jen říci: „Dejme si pozor, koho hladíme, abychom nepoškodili sebe, nebo i někoho jiného. Nehlaďme, pokud toho později budeme litovat a hlaďme pořád ty, které máme rádi, kteří si to zaslouží, kteří to potřebují a kteří hladí nás.“
Silvestr byl báječný!!! Byli jsme u jedné holčiny doma a měla i báječného tatínka doma.:) Tatínek to ovšem po hodině vzdal a odešel slaviti příchod nového roku raději k sousedům, nežli s námi mladistvými. Pokoušeli jsme se hrát aktivity, dostat nějaké své kamarády do nálady, vypít 3litrové něco z Norska (to se naštěstí kvůli své chuti nepovedlo), povedlo se nám skoro až důstojně oslavit příchod půlnoci a ani se nikdo neporval s místními vesnickými občany. Rachejtle byly pěkné, ale samou radostí, že jsem, kde jsem, a jsem, s kým jsem... jsem skoro žádné neviděla... kecám, nějaké jo, byly hezké!:) Dokonce jsme se v brzkých ranních hodinách dostali i ke hraní oblíbené puberťácké hry a točilo se flaškou.;o) některým se v tu dobu už točil i svět okolo a tak bylo veselo. Byla jsem trošku rozmrzelá, když mě nenechali spinkat tak, kde jsem chtěla, ale noc uběhla co by dup... a bylo ráno...a nový rok...
