Kontrolní slohovka

Tak jsme dneska psali sloh. Bylo to zvláštní, vůbec jsem neměla tvořivou náladu a témata byla taková prapodivná. Téma Kdyby všechny mé školní znalosti zapadly za postel ke špinavým kapesníkům, vůbec nic by se nestalo? bylo sice velmi přitažlivé, ale jelikož nepoužívám hadrové kapesníky a pod postelí mám šatnu, nevím co bych o tom psala.:) Zvolila jsem tedy i se svou spolužačkou téma následující. Když jsme si připravené slohy přečetly, docela jsme se zasmály. Myšlenku máme téměř totožnou, jen já pláču na rameni a ona se jako loďka potápí do hlubin.

Pozn.: Jinak jsme ale momentálně naprosto šťastné, lásku neodsuzujeme a doufáme, že už se nezklameme...

A osoba Dalibora je zde myšlena jako ta kladná, které pláčeme na rameni, když je nejhůře. Vlastně to je takové poděkování.;o)

1. pololetní slohová práce z českého jazyka

Téma: nevěř, nemiluj, nedoufej - nezklameš se!

Díky Dalibore

Nevěř, nemiluj, nedoufej – nezklameš se! Jak krásně a jednoduše to zní! Avšak co by to bylo za život?

Nevěřit nikomu, sobě. Nemít v žádném příteli pocit jistoty, bezpečí. Být na všechno sám. Nemít s kým sdílet své radosti a strasti, být bez spřízněné duše, které můžete důvěřovat. Všechny své trable ukládat sám v sobě, protože světu, přátelům ani blízkým nevěříme. To zkrátka nelze, každý má čas od času potřebu se někomu vyplakat na rameni. Mě se nejlépe pláče na rameni přítele, kterému opravdu věřím, vím, že tu bude vždy pro mě, že mě nezradí. Takových přátel nemá člověk v životě mnoho, proto bychom si jich měli moc vážit.

Mnohdy se stává, že své věrné přátele, ač nechtěně, odsouváme do pozadí. Děje se to tehdy, když do našeho života vstoupí nová osoba. Náhle bezmezně milujeme a doufáme. Doufáme, aby naše láska vydržela věčně, byli jsme už navždy šťastní. Přejeme si, aby naše pocity byly opětovány. Chceme se líbit našemu vyvolenému, jeho rodině i přátelům. Doufáme, že nás pocit bezpečí, radosti, uspokojení i naděje naplnění našeho snu už nikdy neopustí.
Když se nad tím zamyslím, nejsem si jistá, zda jsem ve svém minulém vztahu více milovala nebo doufala. Zřejmě spíše doufala. Neviděla jsem, že má náklonnost se mi zpět nevrací, nepochopila jsem, že druhého k něčemu nutím. Nechtěla jsem to spatřit. Kdy by se chtěl vzdát slastného pocitu, že triumfálně vyhrál nad svým osudem? Ano, jen blázen snad! Proto jsem doufala, věřila, milovala… Nemohla jsem poté uvěřit přetvářce z druhé strany, konání čehosi nechtěného. Prý to byl omyl.

Dostáváme se do fáze setkání se se zklamáním. Nesnáším ho! Je tvrdé, nečekané a bolí. Duše se se zklamáním vyrovnává hůře než tělo s chřipkou, odřeným kolenem nebo zlomenou rukou. Trvá déle, než vše přebolí.

A vracíme se na začátek. Vyhledáváme přátele, které jsme po dobu svého zamilování zanedbávali a pláčeme jim na rameni. Hladí nás po vlasech a říkají: „Neplakej, to bude dobré, určitě. Ne hned, ale dej tomu čas. Jsme tu pro tebe, o nás se můžeš opřít.“

Slavilo se 18. let života - a hnedka 2x!

9.1. jsme slavili hnedka dvoje narozeniny! Mé spolužačky Marti a mého milého Honzy. Můj úkol byl udělat dort pro Honzíka. Upekla ho raději babička (vzhledem k mým kuchařským neschopnostem) a já s mamkou jen dozdobila bazénem, skokánkem a rybičkama. Marcipán trochu zlobil, ale vše se podařilo. Začlo mě také trošku mrzet, že jsem šla na gympl místo na cukrářku. Oslava proběhla v poklidu, dáreček s veelkooouuuu mašlí se snad líbil a barák se jako domeček z karet nezbořil. Šla jsem spát v bůh ví kdy, ale bylo to pěkné... moc...!=)

Příchod Nového roku...;o)

Silvestr byl báječný!!! Byli jsme u jedné holčiny doma a měla i báječného tatínka doma.:) Tatínek to ovšem po hodině vzdal a odešel slaviti příchod nového roku raději k sousedům, nežli s námi mladistvými. Pokoušeli jsme se hrát aktivity, dostat nějaké své kamarády do nálady, vypít 3litrové něco z Norska (to se naštěstí kvůli své chuti nepovedlo), povedlo se nám skoro až důstojně oslavit příchod půlnoci a ani se nikdo neporval s místními vesnickými občany. Rachejtle byly pěkné, ale samou radostí, že jsem, kde jsem, a jsem, s kým jsem... jsem skoro žádné neviděla... kecám, nějaké jo, byly hezké!:) Dokonce jsme se v brzkých ranních hodinách dostali i ke hraní oblíbené puberťácké hry a točilo se flaškou.;o) některým se v tu dobu už točil i svět okolo a tak bylo veselo. Byla jsem trošku rozmrzelá, když mě nenechali spinkat tak, kde jsem chtěla, ale noc uběhla co by dup... a bylo ráno...a nový rok...

Každopádně všem moc děkuji, že jsem s nimi mohla být a užít si večer takový, jaký byl! A díky Martě za foto.. i za vše ostatní!=)

10 důvodů proč nehladit ježka

ÚVAHA na téma:
Deset důvodů proč nehladit ježka

Někdy je dobré přestat přemýšlet nad každodenními starostmi a své myšlenky zaujmout něčím novým, atraktivním. Nevím, zda můžeme považovat problematiku spojenou s tímto hmyzožravcem za atraktivní, ale určitě je neobvyklá, či až spíše úsměvná.

Když se vás kdokoli zeptá, proč bys nehladil ježka, určitě každého z nás jako první napadne, že nás ježek popíchá. Přestože je tento savec malé a možná i roztomilé zvířátko, má u nás alespoň malinký, ve skrytu duše ukrytý respekt.

Kdybychom se odhodlali ježka pohladit, k velkému zděšení bychom zjistili, že ježkovy bodliny vůbec nepíchají, mohly by se nám zhroutit veškeré naše životní jistoty. Nemuseli bychom si býti už ničím v životě jistí. Začali bychom uvažovat, co všechno nemusí být pravda. Třeba, že kukačka v hodinách není umělá, ale živá, nebo že želva může vylézt ze svého krunýře, či by se objasnila záhada, zda bylo dříve vajíčko nebo slepice.

Třetím důvodem je fakt, že je ježek velmi kontroverzní a záhadná bytost. Ve všech dětských knížkách a povídkách je vyobrazován s ovocnými plody zapíchnutými na svém hřbetě, ale doopravdy ho nikdo s hruškou, či alespoň jablkem na zádech nikdy nespatřil, ba ani možná nespatří. A maminka mi vždy říkala, že zvláštní a záhadné věci a zvířátka hladit nemám, ani na ně sahat, ani jenom špičkou prstíčku!

Když jsme u těch povídek a pohádek, všimli jste si někdy, že ježek nikde nevystupuje? Přitom jsou zvířátka v dětské fantazii tak oblíbená. Vzpomínám si jen na pár dílů Krtečka, kde ježek hraje pouze malou, vedlejší roli. Co my víme? Může to být jen nedostatečnými hereckými schopnostmi a absencí talentu, nebo se ježek dávno v minulosti provinil hříšným činem a takto je trestán již po mnoho staletí. Proto bych na něj raději nesahala.

Mohla by také hrozit verze, že ježečka pohladíme, pošeptáme mu při tom pár něžných slůvek a on si na to zvykne. Řekněme si popravdě, nosit ježka neustále po kapsách a kabelkách, bez přestání ho hladit… To nemusí být po pár dnech nic příjemného, že?

Jestliže si na nás už ježek zvykl a nevyžaduje péči ve formě hlazení a lechtání na bříšku, je tu další problém. Současná společnost není přizpůsobená k chovu ježků jako domácích mazlíčků. Ve zverimexech nenajdeme oddělení s ježčími pokrmy, podestýlkami, správným potřebným vybavením pro ježky, tak, jako se tohle vše vyrábí pro morčata, křečky, králíky i potkany. Knížky o správném chovu ježků se také neprodávají, ani na internetu se mnoho důležitých informací nedozvíme, a to už je co říci.

Stává se, že si nějaký ježek v podzimním období usmyslí, že bude zima, nechce být sám, dělat si zásoby na chladné, nepříznivé časy a je příliš aktivní na to, aby ulehl do přírodou povinného zimního spánku. Nenápadně vyhledá své útočiště u hodných lidí a nechává se jimi ubytovat, operovávat, hladit a vykrmovat. Jak jsem ale už řekla, obchody pro zvířata nejsou na tyto případy připraveny. Dochází tak k hrůznému ježkovu sobeckému jednání, ujídá totiž Whiskas kočkám, či Pedigree psům majitelů, u kterých přezimovává. Nechcete-li narušit vřelé rodinné vztahy, ježka nehlaďte a domů si nestěhujte!

Osmý důvod proč nehladit ježka je z čistě hygienického hlediska. Může být zablešený, zavšivený, začervený, v bodlinkách se mu mohou zdržovat všelijací známí a neznámí měchožilové a potvůrky způsobující svědění, vyrážku. „To jsou blechy psí, ty na člověka nejdou!“ A Bůh ví, jak je to s ježčími…

Předposlední důvod je jen ze zbabělosti a kvůli naší bezpečnosti. Co kdyby byl ježek zakuklený, převlečený dikobraz?!

Ať na ježčí populaci nejsem tak zlá, poslední důvod udám kladný, tudíž proč ježka pohladit. Lidé by měli zkoušet nové aktivity, učit se novým činnostem, poznávat neobjevené věci. Neměli by zamrznout ve stereotypu, ale jít dál. K tomu nám pomáhá i porušování starých zásad a nepodlehnutí předsudkům.

Na závěr snad jen říci: „Dejme si pozor, koho hladíme, abychom nepoškodili sebe, nebo i někoho jiného. Nehlaďme, pokud toho později budeme litovat a hlaďme pořád ty, které máme rádi, kteří si to zaslouží, kteří to potřebují a kteří hladí nás.“